Jednou, bylo to někdy za mých mladších let, jsem měl možnost dozvědět se neuvěřitelnou příhodu. Bylo to někdy na podzim, kolem roku 1935, kdy vše vzkvétalo a v naší republice se také dost rozmáhalo obchodování s prostitucí, ale to zase moc odbočuju. Takže, jednou jsem takhle po nočním flámu, seděl už nad ránem v jedné malé, ale útulné hospůdce, kde nás moc nebylo.
Když už na mě začali jít mrákoty a já se chystal jít domů, všiml jsem si, že tam v rožku u menšího stolku na mě pokukuje nějaká slečna a po chvíli na mě ukázala prstem, abych si k ní přisedl. Poněvadž byla pěkná a já neměl co na práci, tak jsem se odhodlal, že si přisednu. Když jsem si přisedl uvědomil jsem si jak je ta slečna krásná, i když se zdála na první pohled trochu starší pořád měla určité rysy, které určitě museli každého učarovat.
A tak jsme si objednali něco na pití a ona mi začala vyprávět, i když nerada, že je celkem smutná, protože se k tomu nechce moc přiznávat, ale je holka lehčích mravů, a právě se asi před hodinou vrátila od jednoho zákazníka, kde zažila velmi zajímavou příhodu. I když jsem nebyl moc zvědavý, poprosil jsem ji jestli bych si to nemohl vyslechnout a ona, že jo, že je to stejně jedno, protože se nemá za co stydět, a tak se dala do vypravování. Včera, jí prý její pasák dohodil jeden kšeft, a ukázalo se, že se má dostavit další den na dostihové závodiště. Tam jsem se seznámila prý s jedním podivínem, kde jsme spolu sledovali toho dne dostihy. Bylo krásné počasí a já si spíše prohlédala to ho mého společníka, jak se ukázalo byl to baron a byl velmi tlustý, ale elegantně oblečený.
Po dostizích šel se mnou na zmrzlinu, dvořil se mi zpředu i zezadu jako kněžně a zavezl mne konečně v kočáru domů. Řídil kočár znamenitě a mluvil celou tu dobu o koních, ale já mu nerozuměla ani slovo. Jedno jsem si však zapamatovala, řekl: Ale nejkrásnějším snem, milostivá, by byli ženští žokejové. Takhle samé báječné, dočista nahé ženy, ženoucí se na koních černých jako mužští! Blondýnky jako jste vy! Ale, pane barone! Smála jsem se, ale on na to kdybyste mě chtěla poctít svojí návštěvou budu moc rád, uvidíme řekla jsem. Druhý den jsem šla k němu.
Měl velmi elegantní, velmi tichý byt na Vídeňce, plný koberců. Ukazoval mi svoje trofeje a jiné blbosti a já už si přála abych už to měla za sebou. Konečně se mne otázal. Chtěla byste mne udělat, milostivá, nejšťastnějším tvorem. Jak… to… myslíte. Prosím, abych směl být vaším koněm.
No dosud jsem to ještě nezkoušela, ale a fešném baronovi bych se chtěla ráda ve svém životě projet! Nejsem baron sladká jezdkyně, jsem hřebec, hřebec Vaší Výsosti a jmenuji se Černý flek! A počal řehtat jako opravdový kůň. Stěží jsem zadržela smích. Odešel zcela vážně za zástěru, svlékl se tam a opakoval stále: Ihaha, Ihaha! Bylo také slyšet nějaký šum, bezpochyby dráždil svůj ocas. Odlož svoji božskou sukni malá velitelko! Rozveselena jsem odložila oděv a stála před ním v krásných bílých krajkových kalhotkách. Nosila jsem ve dne vysoké botky až nad kolena z černé lakové kůže a s velmi vysokými podpatky.
Zdálo se, že ho dráždili zvláště tyto botky, neboť jak tak vyšel nyní úplně nahý ven, pohlédl mi na nohy a jeho napolo ztopořený ocas se mu začal zvedat. Můj baron byl docela fešný hoch, jen břicho už měl větší. Poklekl přede mnou na kolena, a začal olizovat špičky mojich botiček, chvíli jsem se na něho s úžasem dívala, ale pak mě to začalo bavit, a vykřikla jsem na něho, ale ať se pořádně lesknou jak naleštěný kočár, ano má velitelko řekl s úsměvem, a jal se olizovat moje podpatky, a přitom bručel: Hihaha, do sedla slečno žokejko! Hned začnou velké milostné dostihy! Ihaha. Ihaha! Pochopila jsem rychle a seděla jsem mu rázem na zádech. Sevřela jsem mu pevně svými silnými stehny žebra a pleskla jsem ho plochou rukou pořádně po zadku. Druhou rukou jsem se ho držela za vlasy.
2024 ©